“EKOLOGICKÝ DŮM”

Obydlí přírodních národů v různých podnebných pásmech.

Přívlastek "ekologický" se používá - právem a někdy i neprávem - pro nejrůznější technologie, výrobky, činnosti, způsoby hospodaření, stavby a zařízení. Používá se také ve spojení "ekologický dům", čímž se rozumí takový dům, který se chová šetrně ke svému prostředí, vyvolává menší nároky na neobnovitelné zdroje, je úsporný z hlediska spotřeby energie a vytváří žádoucí pohodu pro život lidí.
Ještě nepříliš dávno se v celém světě při projektování a výstavbě obytných domů příliš k ekologickým požadavkům nepřihlíželo. Když byl dům budován v chladných zeměpisných pásmech, zvýšilo se jeho vytápění, a mohl pak mít stejně velká okna jako někde na jihu. Stejný dům se postavil v tropech a jeho přílišné přehřívání se vyrovnalo vestavěním klimatizačních zařízení. Teprve zvyšování cen energie v posledních letech a také zrychlující se čerpání neobnovitelných zdrojů paliv vedlo spolu s postupným uvědomováním si ekologických aspektů k poznání, že takové domy nemohou být nadále přijatelné. Jistě k tomuto poznání přispěla i světová populační exploze a soustřeďování obyvatelstva do měst, vyvolávající enormní nároky na potřebu bytů a spotřebu energií.
Stejně jako nelze uplatnit jeden typ energeticky náročného domu ve všech podnebných pásmech, neexistuje jeden typ "ekologického domu". Není náhodou, že se lidé začali znovu zajímat o to, jak jejich dávní předkové budovali své domy v době, kdy pro ně byla harmonie s přírodou naprostou samozřejmostí.
V blízkosti zemských pólů budovali a dodnes budují lidé svá obydlí tak, aby byla zajištěna co největší tepelná izolace vnitřních prostorů, které jsou dimenzovány co nejúsporněji. Krajním případem jsou eskymácká obydlí, která mají pouze jeden otvor s tepelně izolujícím zádveřím. Tento princip se plně osvědčuje u iglú ze sněhových bloků, kde je zajištěno přijatelné vnitřní mikroklima bez vytápění, jen pomocí tepla vydávaného lidskými těly.
V zeměpisných pásmech položených blíže k rovníku se odpradávna stavěly domy, které se snažily co nejvíce využít sluneční paprsky, přinášející tepelnou energii. Jsou co nejvíce izolovány proti severu nebo na jižní polokouli proti jihu a naopak vhodně orientovány ke slunci, kterému se co nejvíce umožňuje pronikání do vnitřních prostorů.
Ještě jižněji jsou to domy, které jsou vhodně řešenými střechami chráněny před přímým pronikáním slunečních paprsků v obdobích letního tepla a naopak umožňují přístup slunce v době, kdy je v chladnějších obdobích níže nad obzorem. V těch krajinách, kde jsou velké tepelné rozdíly mezi dnem a nocí a zvláště mezi létem a zimou, se odpradávna používalo zapouštění obydlí do terénu, anebo jejich izolace tlustými vrstvami zeminy pokrytými travou - jak jsme si to již připomněli z Vitruviova spisu.
V subtropických pásmech se v místní architektuře opět uplatňuje izolace proti pronikání tepla. Omezují se vnější otvory staveb, obytné místnosti se orientují do zastíněných atrií s vodními plochami a chladivými vodotrysky. Bílé a hladké povrchy staveb odrážejí teplo a úzké uličky jsou vždy zastíněny.
V tropických pásmech již nepomáhá ani silná izolace. Setkáváme se tam proto s lehkými stavbami, chráněnými širokými střechami před přímým pronikáním slunečních paprsků. Stěny domů umožňují trvalé provětrávání nejen okny, ale i záměrně perforovanými stěnami při jakémkoliv směru větru přičemž se dává přednost orientaci tím směrem, odkud přicházejí větry nejchladnější.
Jiné vlastnosti mají obydlí v kopcovitém terénu, kde je možno na návrších očekávat večerní chlad, a jiné opět v horských údolích nebo na březích řek a moří. Poznání a opravdové pochopení lidové moudrosti, vložené do těchto staveb, je velkým inspiračním podnětem pro stavby, které se dnes nazývají "ekologickou", "solární a "zelenou" architekturou nebo "alternativním stavěním" či "biotekturou".
Energetický princip, z něhož se vychází, je tzv. "solární projektování", jehož podstatou je co nejlepší využívání slunečního tepla. Toto solární projektování lze v podstatě dělit na pasivní a aktivní.
Pasivní solární stavby jsou ty, které nemají žádná zvláštní zařízení, ale jsou řešeny tak, aby byly samy o sobě schopny vstřebávat a uchovávat teplo ze Slunce pomocí již popsaných opatření, jako je orientace ke světovým stranám, tepelná izolace a pod. Tato pasivní opatření jsou velmi charakteristická pro lidové stavitelství. Jejich principy jsou zaznamenány nejen u Vitruvia, ale také ve starých indických traktátech a čínských knihách ritů. V současné době se tato pasivní opatření mohou záměrně zvýrazňovat např. budováním tlustých zdí uvnitř budovy, které neslouží jako izolace proti vnějšku, ale jako akumulátory tepla.

	Funkce solárního kolektoru.

Aktivní solární stavby se nespokojují pouze s tímto osvědčeným souborem pasivních opatření, ale uplatňují techniku, jejíž hlavním posláním je nejen snížit spotřebu energie, ale zároveň co nejvíce omezit spotřebu energie z nenahraditelných zdrojů. Mezi taková zařízení patří nejen dnes již obecně známé sluneční kolektory, ale také tepelná čerpadla, využívající teplo ze zemních vrtů, vody nebo vzduchu, velkoobjemové akumulátory energie, zařízení pro přímou přeměnu solární energie, větrné elektrárny apod. Lze sem zařadit i používání zimních zahrad pro získání tepla.
Problematikou ekologických domů je dosavadní značná nákladnost různých zařízení na získávání tepla ze Slunce a tím jejich dlouhodobá ekonomická návratnost. Určitou zábranou může být nezvyk na stavby s těmito zařízeními, což vyvolává potíže při jejich umísťování a stavebním schvalování. To se ostatně týká i jiných zařízení, jako jsou netradiční způsoby čištění odpadních vod, kompostovací suché záchody, recirkulace vody atd.
V našem zeměpisném pásmu, kde je průměrná doba slunečního svitu 1600 až 2 200 hodin za rok, dopadá za tuto dobu kolmo na 1 m² plochy 800 -1000 kWh, což je charakteristické pro celou střední Evropu. Ve srovnání s tím je to např. na Sahaře 2 500 kWh a v subtropických pásmech, kde je někde až 300 slunečních dnů v roce, téměř 2 000 kWh. Tyto rozdíly jsou tak značné, že v jižněji položených zemích, kde jsou navíc nároky na vytápění mnohem nižší, lze počítat se skutečnými solárními domy a také s efektivností velkých slunečních elektráren. U nás mají takové stavby v současné době převážně experimentální ráz a slouží jako ukázkové objekty jednotlivých výrobců těchto zařízení a případně projektantů nebo stavitelů takových budov.
Již dnes při ochraně obytného domu před větrem, izolací stěn, úsporným větráním, orientací budovy a místností k jihu lze ušetřit až 35 % veškeré spotřebované energie. Při použití zimní zahrady nebo zasklené lodžie jako zdroje tepla to může být až 50 %, přičemž její zřízení zvyšuje stavební náklady o 10 %. Zimní zahrada přitom funguje jako přitápění ve slunečných dnech podzimu a jara, v zimě spíše jako izolace.

F. Hundertwasser: Obytný dům ve Vídni, který je příkladem neobvyklého řešení obytného prostředí se snahou o jeho obohacení přírodními prvky a dosažení rozmanitosti.

Úspora energie, která se přímo promítá do úspory finančních prostředků, není aktuálním tématem pouze u nás. Velká pozornost se jí věnuje například v USA, které jsou největším spotřebitelem energie na světě nejen co do objemu, ale i co do podílu na 1 obyvatele. Úsporné programy vycházejí z názoru, že určitý objem energie, který lze získat úsporami spotřeby, je lacinější, než při jeho získání výstavbou nové elektrárny. Mezi argumenty se např. uvádí, že snížení spotřeby energie na polovinu ve více než 70 milionech amerických domů a bytů by znamenalo ušetřit dvě třetiny dovozu nafty z Blízkého východu.
Některé americké univerzity a další instituce školí tzv. domovní "detektivy", "auditory" nebo "lékaře", kteří na komerčním základě provádějí průzkumy energetických bilancí a tepelných vlastností domů a bytů a doporučují potřebné úpravy. Byly již vytvořeny jednoduché přístroje, které jsou např. schopny vyvolat umělý průvan, zjistit směr a intenzitu proudění uvnitř bytu, ověřit funkci topných agregátů apod. Po takovém průzkumu mohou nejjednodušší úpravy za několik stovek dolarů uspořit kolem 20 % nákladů domácnosti na energii a vytápění.
Ještě mnoho dalších let budou tvořit převahu bytového fondu u nás i v jiných zemích již existující budovy, a proto budou mít z hlediska energetických úspor rozhodující význam pasivní opatření. Spočívají ve zlepšení tepelně izolačních vlastností staveb, jejich postupným vybavením energeticky úspornějšími a efektivnějšími otopnými systémy, spotřebiči a samozřejmě též měřidly spotřeby všech energetických a tepelných médií. To však neznamená, že není třeba daleko intenzivněji usilovat o využívání obnovitelných zdrojů energie a jejich uplatnění i ve sféře bydlení.
Nechceme přece dojít do situace, kterou líčí vědeckofantastické romány z doby tzv. energetického šoku v 70. letech, kdy si lidstvo poprvé opravdu uvědomilo, že fosilní zdroje energie nejsou nevyčerpatelné. V těchto románech se popisuje lidská společnost, která svým rozmařilým chováním stojí na hranici vyčerpání zdrojů a nezbývá jí než rušit všechna energii spotřebovávající zařízení, omezovat veškerou dopravu a přestěhovávat se do několika jeskyní, v nichž by ještě bylo možno udržovat k životu lidí potřebnou teplotu.