JADERNÁ ENERGETIKA JAKO NEZBYTNOST

Světový program jaderné energetiky utrpěl Černobylem těžkou ránu. Mínění veřejnosti i politiků nebralo v potaz ani důkazy shromážděné mezinárodní komisí o tom, že katastrofu fyzikálně pochybného a jinými zeměmi nepoužívaného reaktoru způsobil součet šesti vážných porušení zásad jaderné bezpečnosti. Jak prohlásil sám prezident MAAE Hans Blix:
"....ani promyšlený útok gangsterů na tento reaktor nemohl být uskutečněn lépe!"

	Těžké jeřáby začínají s budováním sarkofágu.

Bezprostřední odpovědí jaderných energetiků po katastrofě bylo urychlení prací na vývoji jaderných bloků s tzv. zvýšenou jadernou bezpečností. Jejich kombinovaná ochranná obálka, která by byla v Černobylu zabránila drastickému úniku obávaných radioaktivních zplodin, se plně osvědčila v případě nehod nebo poškození jaderných bloků. U rychlého francouzského reaktoru Super Fénix (1200 MW ) například jen s povrchovými oděrkami odolala zásahům dvou raket, které na ni vypálil v lednu roku 1982 neznámý útočník. V Národní reaktorové laboratoři SANDIA v USA testovali případ nárazu stíhače Phantom F-4 na kupoli obálky. Letoun se roztříštil, ale hřídele turbín zanechaly na betonovém plášti jen asi 6 centimetrů hluboký vryp.
Nevyvratitelný důkaz o bezpečnosti jaderných bloků podalo tragické zemětřesení, které 17. ledna 1995 změnilo japonské Kobe v hromadu trosek. Dvanáct jaderných bloků v okruhu sto kilometrů od epicentra zemětřesení o síle 7,2 Richterovy stupnice neutrpělo žádnou škodu a žádný z nich nemusel ani zastavit svůj provoz!
Mnoho jaderných bloků již přesáhlo životnost 25 let, plánovanou původně na základě obav z radiačního narušení tlakových nádob. Nejpřísnější expertizy a testy vzorků materiálů však ukázaly, že provoz bez zvýšení rizika může být prodloužen u většiny bloků až na 40 let! Při rekonstrukcích se obvykle nahrazují starší systémy řízení digitálními systémy a zvyšuje se účinnost havarijních dochlazovácích okruhů i tzv. barbotážního zařízení v ochranných obálkách, které musí zvládnout výron páry a zabránit úniku radioaktivních zplodin v případě nejhorší projektové havárie.
Dvousetčlenný vědecký tým prof. Rassmusena se v USA po léta věnoval analýze bezpečnosti a rizik havárií jaderných elektráren. Možnost největší projektové havárie, jaká se přihodila v Černobylu, vyjádřil rizikem jednoho případu za 20 tisíc let. V tabulkách statistiky to odpovídá pravděpodobnosti 10^-6 na reaktor a rok. Vztaženo k současně pracujícím 442 blokům by se tedy katastrofa s větším únikem radioaktivity do okolí mohla opakovat jedenkrát za půl století. Mezitím však dojde již na přelomu století k vyřazení nejstarších bloků a k přibývání reaktorů se zvýšenou jadernou bezpečností, u kterých se riziko velké havárie snižuje až pod 1 x 10^-10. Ohrožení jedince potom vychází statisticky právě tak málo pravděpodobné, jako být zabit pádem meteoritu.
Není divu, že dvanáct let po Černobylu stále více rozumných lidí (a zejména vědci, technici a ekonomové) mění svůj postoj k jaderné energetice. Bez ohledu na to, že ji mnozí považují za "nežádoucí nutnost", dávají jí přednost před ohrožením planety skleníkovým efektem, ke kterému přispívají vedle přebujelého motorismu zejména elektrárny a výtopny, spalující fosilní paliva.