OBĚTI VÝVOJE REAKTORŮ

Zatímco vývoj parních kotlů při nástupu parostrojní techniky, stavba odvážných mostů a vývoj automobilů a letadel si zpočátku vyžádaly tisíce životů jako daň za nezkušenost, vývoj výzkumných a průmyslových reaktorů stál lidských obětí mnohonásobně méně.
První větší havárie postihly roku 1952 a 1958 experimentální těžkovodní reaktory NRX a NRU v kanadském vývojovém středisku v Chalk River. Nedostatečná regulační technika měla při obou nehodách spolu s chybou operátorů za následek popraskání povlaku několika uranových článků, což vedlo k zamoření aktivní zóny štěpnými produkty. Nikdo nezahynul, avšak ruční dekontaminace zplodin trvala desítky měsíců. O její náročnosti svědčí např. údaj o spotřebě 50 tisíc párů rukavic a 20 tisíc respirátorů pro údržbáře.
První obětí vývoje výzkumných reaktorů se stal až jugoslávský fyzik, jeden z osmi, kteří 15. října 1958 v rozporu s předpisy vstoupili po odpojení varovného systému průlezem betonového pláště k nádobě odstaveného těžkovodního reaktoru ve Vinci u Bělehradu. Vinou vedoucího směny (napuštěním těžké vody) došlo k jeho nekontrolovanému spuštění. Vzhledem k odpojeným radiometrům se jeho nulový výkon prozradil až po chvíli vůní ozónu z neutrony rozkládaného vzduchu v šachtě. Při úprku úzkým průlezem dostali postižení dávku od 2 do 10 sievertů. Speciálním letounem byli okamžitě dopraveni do pařížského ústavu Service d'Hygiéne Atomique, kde je prof. Jammet unikátní operací transplantací kostní dřeně - až na jednoho během roku uzdravil.

	Desetitisíce párů rukavic a respirátorů spotřebovali kanadští údržbáři k dekontaminaci havárie těžkovodního reaktoru NRU roku 1958 v Chalk River.

Těžká havárie postihla v americké laboratoři v Idaho Falls vyvíjený prototyp kompaktního varného reaktoru SL-1, určeného k pohonu jaderných ponorek. Dne 2. ledna 1961 tři pracovníci noční směny vyměňovali nad víkem tlakové nádoby regulační tyče. Reaktor s nominálním výkonem 3 MW byl řadu týdnů odstaven. Při zvednutí deváté tyče havarijní ochrany nad povolených 10 cm došlo k nečekanému startu reakce a výkon bleskově vzrostl na 20 tisíc MW. Chladicí okruhy byly mimo provoz, palivové články popraskaly a vodík vzniklý žárem ve styku s hliníkovými povlaky explodoval. O likvidaci nehody byl natočen instruktážní film Nejpracnější operace světa. Celý objekt musel být hermeticky obezděn a teprve po dvou měsících mohly dálkově řízené manipulátory zahájit rozbíjení spečených palivových článků, které byly 700 m dlouhým, vodou zaplněným kanálem přetahovány pod hladinou do speciální "horké komory". Tam byly během dalšího roku postupně rozřezány na gramové proužky, ukládané do hermetických kontejnerů k "pohřbení".