VELIČINY A JEDNOTKY

Jádra atomů některých prvků se rozpadají a uvolňují při tom energii ve formě záření. Tento fyzikální jev se nazývá radioaktivitou a radioaktivní atomy se nazývají radionuklidy.

Ubývání radioaktivity časem.

Všechny radioaktivní látky mají jednu charakteristickou vlastnost: jejich aktivita klesá s časem. Čas potřebný k tomu, aby se přeměnila polovina jader přítomných na počátku, se nazývá poločas přeměny. Po dvou poločasech klesne aktivita na čtvrtinu, po třech poločasech klesne na osminu atd. Jaderná přeměna je statistický děj a její pravděpodobnost je stejně veliká pro všechny stejně velké časové intervaly. Poločasy radioaktivních látek jsou různé a pohybují se od setin sekundy do milionů let. Například poločas přeměny jodu ¹³¹I je osm dní, poločas přeměny uranu ²³⁸U je 4,5 miliardy let. Izotop draslíku ⁴⁰K, který je hlavním zdrojem radioaktivity našich těl, má poločas rozpadu 1,42 miliardy let.

Účinek různých dávek se dá pozorovat např. na fotografickém filmu.

Existuje teorie, že všechny atomy na světě jsou radioaktivní, pouze jejich poločas přeměny je tak dlouhý, že jej neumíme změřit. Radioaktivní přeměna zůstává konstantní bez ohledu na vnější vlivy, jako je například teplota nebo tlak.
Zdroj záření se popisuje pomocí veličiny zvané aktivita. Je to počet radioaktivních přeměn probíhajících v určitém množství radionuklidu za jednotku času. Jednotkou aktivity je becquerel (Bq). Dojde-li v látce k jedné přeměně za 1 sekundu, má aktivitu I Bq. Becquerel je velice malá jednotka. Například lidské tělo obsahuje několik tisíc Bq přirozených radioaktivních látek, např. draslíku ⁴⁰K. To znamená, že každou sekundu probíhá v našem těle několik tisíc radioaktivních rozpadů jen z tohoto zdroje.
   Základní veličinou popisující účinek záření je dávka. Udává množství energie pohlcené v jednotce hmotnosti prostředí. Její jednotkou je gray (Gy). Nejdůležitější věc, kterou potřebujeme měřit, je vliv záření na člověka. Protože různé druhy záření mají při shodné dávce odlišné účinky, zavedla se pro přesnější vyjádření účinku záření na člověka veličina zvaná dávkový ekvivalent, jehož jednotkou je sievert (Sv). Například jedno rentgenové vyšetření plic může představovat až 1 mSv.
   Pro práci s ionizujícím zářením je důležitý údaj udávající působení záření v čase, pro který byla zavedena veličina příkon dávkového ekvivalentu. Měří se v jednotkách sievert za hodinu. Pro praxi je to jednotka příliš veliká, proto se častěji setkáváme s milisieverty nebo mikrosieverty za hodinu.