BARIÉRY

Nejdůležitějším úkolem při trvalém uložení radioaktivních odpadů pod zem je zabránit proniknutí radionuklidů k člověku. Tomuto proniknutí brání několik bariér - bariéry umělé, vytvořené člověkem a bariéry přírodní.
První bariérou je znehybnění a zadržení radionuklidů v odolné a nerozpustné chemické formě, v tzv. matrici. Ke znehybnění vysokoaktivních odpadů se obvykle používá borosilikátové sklo nebo keramické materiály, u středně aktivních odpadů hlavně cement nebo bitumen (asfaltová živice). U radioaktivních materiálů o nízké aktivitě obvykle není potřeba žádná fixační matrice. Sklo nebo keramika jsou vysoce odolné materiály, takřka nepodléhají působení kyselin nebo jiných agresívních látek, radionuklidy se z nich nevyluhují vodou ani při velmi dlouhém působení. Vypracovány a vyzkoušeny jsou i metody tzv. synroc (synthetical rocks), což je zabudování odpadů do velmi trvanlivé krystalické titanátové keramiky s mezikrystalickou skelnou fází.

Řez kontejnerem.

Obal odpadů tvoří další bariéru. Obal izoluje zpevněné odpady po určitou dobu. Například v USA se požaduje, aby u vysokoaktivních odpadů obal izoloval odpady po dobu minimálně 1000 let.
U nízkoaktivních a středně aktivních odpadů bývá tato doba desítky až stovky let. Obaly současně slouží jako stínění, zamezují kontaminaci a usnadňují manipulaci při dopravě a ukládání. Obaly pro vysokoaktivní odpady jsou vyrobeny z kovu. Bývá to ocelový, tlustostěnný nerezavějící kontejner nebo měděná nádoba, uvažuje se i o nádobách z titanu. U nízkoaktivních a středně aktivních odpadů se používají plechové sudy, případně ocelové nebo betonové kontejnery.
Další technickou bariéru mohou tvořit betonové pakety nebo přebaly, do nichž se ukládají plechové sudy nebo betonové kontejnery.
   Stavební konstrukce úložných prostorů na povrchu, těsně pod povrchem nebo v geologických formacích slouží jako další technická bariéra. Jedná se například o speciální betony, nepropustné nátěry, asfaltové nebo jílové izolace a drenážní systémy, jejichž účelem je zamezit úniku potenciálně uvolněných radionuklidů z odpadů (pokud by unikly ze svých obalů) do biosféry a také zabránit vniknutí vody do úložiště.
Přírodní bariérou je vlastní geologická formace, v níž je úložiště vybudováno. Čím lepší jsou vlastnosti této bariéry (tj. pevnost, vodonepropustnost, tepelná stabilita), tím jednodušší a lacinější mohou být technické bariéry. Geologická formace musí být v oblasti bez zemětřesení, většinou se vybírá hornina, která se prokazatelně nezměnila za posledních i několik milionů let a je tedy u ní předpoklad, že zůstane stabilní i dále. Jako vhodné geologická formace se nejčastěji volí tyto základní horninové typy: solná ložiska, jílovité sedimenty, tufy, granity (žuly) a rulové horniny.

Připravované konečné úložiště vyhořelého paliva v nevadském pohoří Yucca Mountasins v USA, stovky metrů pod povrchem, pojme na ploše 1400 akrů celkem 77 tisíc tun radioaktivního odpadu. (Kontejnery uložené ve vyrubaných tunelech budou 50 let monitorovány na těsnost a poté budou původním vytěženým vulkanickým popelem a prachem, který byl dočasně uložen na povrchu, zasypány.) Se zahájením provozu se počítá po roce 2010.

Pro vyhodnocení způsobu uložení odpadů je rozhodující hledisko bezpečnosti tj. zhodnocení vlivu potenciálního úniku radionuklidů z úložiště do okolí. Při dané technologii zpracování jsou tedy rozhodující izolační vlastnosti úložiště a jeho okolí. Proto již při výběru lokality úložiště se největší důraz klade na co nejkvalitnější geologické podloží a hydrogeologické charakteristiky místa. Jediné možné ohrožení představuje destrukce úložiště a jeho současné zatopení vodou. Tato havárie je pouze hypotetická, přesto bezpečnostní dokumentace úložiště obsahuje i její rozbor a vyhodnocení, kterým je doloženo, že ani v tomto případě nedojde k ohrožení okolí radioaktivními látkami.
Při hlubokém uložení odpadů slouží hornina jako ochrana před takovými jevy, jako jsou záměrné sabotážní akce lidí, požáry, havárie letadel, záplavy a větrné smrště. Hornina slouží i jako stínění a odvádí rozpadové teplo.
Každý měsíc se ve vzduchu v úložišti a podzemních vodách v okolí kontroluje obsah radioaktivity. Laboratorně se též zkoušejí vzorky půdy a další vzorky ze životního prostředí. Pomocí hydrogeologických vrtů se kontrolují spodní vody při provozu úložiště i po jeho ukončení.