Přeprava kontejnerů z JE Dukovany.

PŘEPRAVA

Ročně se na celém světě přepravuje na 10 milionů zásilek s radioaktivním obsahem, z toho je 10 % dopravováno přes hranice států. Mezi všemi přepravami nebezpečného materiálu činí těch 10 milionů zásilek pouhá 3 procenta, přeprava radioaktivních materiálů spojených s jadernou energetikou pouhou čtvrtinu procenta a přeprava vysokoaktivního vyhořelého paliva pouze tři tisíciny procenta. Přeprava se řídí přísnými národními a mezinárodními předpisy, které zaručují její vysokou bezpečnost a přijatelnost z hlediska životního prostředí. V předpisech se požaduje, aby radioaktivní látky byly chráněny takovým způsobem, že se vyloučí ohrožení osob nebo životního prostředí i při těžkých dopravních haváriích.

Národní a mezinárodní předpisy vycházejí z doporučení Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni (MAAE) a Mezinárodní komise pro radiační ochranu (ICRP). První vydání těchto doporučení je z roku 1961, poslední rozsáhlejší aktualizace byla provedena v roce 1990. Doporučení MAAE se týkají zejména způsobu, jakým musí být jednotlivé radioaktivní látky pro bezpečnou přepravu zabaleny a také dopravních cest železniční, silniční, vodní a letecké dopravy. Hmotnost zásilek se pohybuje od 100 g až po 120 tun a velikost od krabičky od zápalek až po obaly o délce 12 m. Například nízkoaktivní uranový koncentrát se přepravuje ve dvousetlitrových sudech. Přepravní kontejnery pro čerstvé jaderné palivo mají hrubou hmotnost až 15 t, kontejnery pro přepravu vyhořelého paliva 80 až 120 t, protože mají tlusté stěny pro odstínění radioaktivity. Doposud nebyl zaznamenán jediný případ úniku radioaktivity při transportu vyhořelého paliva nebo radioaktivních odpadů. Jen v Evropě se již takových přeprav uskutečnilo více než 7 800 a v USA více než 2 500.

Kontejnery

Kontejner typu Castor.

Různé druhy sudů, obalů a kontejnerů mají především funkci izolační, musí bránit úniku radioaktivních látek do životního prostředí a naopak chránit obsah před destruktivními zásahy zvenčí. Kromě toho pak musí umožňovat snadnou manipulaci. Kontejnery na přepravu a skladování vyhořelého paliva jsou z tlustostěnné oceli. Mohou vážit od 20 do 100 tun, podle toho, jsou-li určeny k přepravě po silnici, železnici, nebo lodí. Pro ukládání se vyrábějí z uhlíkaté nebo nerezavějící oceli, z mědi nebo z kombinace mědi a oceli. Navrženy jsou i titanové konstrukce. Podle projektových výpočtů budou takovéto kontejnery hermetické po statisíce let. Zvnějšku mívají kontejnery žebra pro lepší odvod tepla.
V Německu vypracovali v r. 1990 projekt kontejnerového systému POLLUX. Kontejnery jsou dvouplášťové, vnitřní vrstva z oceli je hermetická. Jsou vhodné na všechny typy odpadů i všechny typy úložišť. Pro Českou republiku se plánuje použití masívních ocelových kontejnerů typu CASTOR.

Zkoušení kontejnerů

Kontejnery na vyhořelé palivo jsou konstruovány tak, aby vydržely i náraz lokomotivy nebo pád dopravního letadla. Bezpečnosti kontejnerů pro přepravu a skladování vyhořelého paliva se věnuje velká pozornost. Svědčí o tom řada požadovaných mechanických, tepelných a vodotěsných zkoušek, které musí kontejnery absolvovat, aniž by se porušila jejich těsnost. Jedná se hlavně o tyto zkoušky:

• volný pád z výšky 1 m na ocelový trn o výšce 15 cm a minimální délce 29 cm,
• volný pád z výšky 10 m na betonovou plochu,
• tepelná zkouška, při níž je kontejner vystaven žáru kolem 800 °C po dobu 30 minut,
• vodotěsnost, která se zkouší ponořením kontejneru 15 m pod vodní hladinu na dobu 8 hodin.

I sudy pro přepravu a ukládání nízkoaktivních a středně aktivních odpadů se přísně zkoušejí, i když aktivita v nich uchovávaná je nesrovnatelně nižší oproti vyhořelému palivu.

Dopravní kontejnery na vyhořelé palivo musí odolat i skutečně drastickým zkouškám.