 |
Přeprava kontejnerů z JE
Dukovany. |
PŘEPRAVA
Ročně se na celém světě přepravuje na 10 milionů zásilek s radioaktivním
obsahem, z toho je 10 % dopravováno přes hranice států. Mezi všemi přepravami
nebezpečného materiálu činí těch 10 milionů zásilek pouhá 3 procenta, přeprava
radioaktivních materiálů spojených s jadernou energetikou pouhou čtvrtinu procenta a
přeprava vysokoaktivního vyhořelého
paliva pouze tři tisíciny procenta. Přeprava se řídí přísnými národními a
mezinárodními předpisy, které zaručují její vysokou bezpečnost a přijatelnost z
hlediska životního prostředí. V
předpisech se požaduje, aby radioaktivní látky byly chráněny takovým způsobem, že
se vyloučí ohrožení osob nebo životního prostředí i při těžkých dopravních
haváriích.
Národní a mezinárodní předpisy vycházejí z doporučení Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni
(MAAE) a Mezinárodní komise pro radiační ochranu (ICRP). První vydání těchto
doporučení je z roku 1961, poslední rozsáhlejší aktualizace byla provedena v roce
1990. Doporučení MAAE se týkají zejména způsobu, jakým musí být jednotlivé
radioaktivní látky pro bezpečnou přepravu zabaleny a také dopravních cest
železniční, silniční, vodní a letecké dopravy. Hmotnost zásilek se pohybuje od 100
g až po 120 tun a velikost od krabičky od zápalek až po obaly o délce 12 m.
Například nízkoaktivní uranový koncentrát se přepravuje ve dvousetlitrových
sudech. Přepravní kontejnery pro čerstvé jaderné palivo mají hrubou hmotnost až 15
t, kontejnery pro přepravu vyhořelého paliva 80 až 120 t, protože mají tlusté
stěny pro odstínění radioaktivity. Doposud nebyl zaznamenán jediný případ úniku radioaktivity při transportu vyhořelého
paliva nebo radioaktivních odpadů. Jen v Evropě se již takových přeprav uskutečnilo
více než 7 800 a v USA více než 2 500.
Kontejnery
 |
Kontejner typu Castor.
|
Různé druhy sudů, obalů a kontejnerů mají především funkci izolační,
musí bránit úniku radioaktivních látek do životního prostředí a naopak chránit
obsah před destruktivními zásahy zvenčí. Kromě toho pak musí umožňovat snadnou
manipulaci. Kontejnery na přepravu a
skladování vyhořelého paliva jsou z tlustostěnné oceli. Mohou vážit od 20 do 100
tun, podle toho, jsou-li určeny k přepravě po silnici, železnici, nebo lodí. Pro
ukládání se vyrábějí z uhlíkaté nebo nerezavějící oceli, z mědi nebo z
kombinace mědi a oceli. Navrženy jsou i titanové konstrukce. Podle projektových
výpočtů budou takovéto kontejnery hermetické po statisíce let. Zvnějšku mívají
kontejnery žebra pro lepší odvod tepla.
V Německu vypracovali v r. 1990 projekt kontejnerového systému POLLUX. Kontejnery jsou
dvouplášťové, vnitřní vrstva z oceli je hermetická. Jsou vhodné na všechny typy
odpadů i všechny typy úložišť. Pro Českou republiku se plánuje použití
masívních ocelových kontejnerů typu CASTOR.
Zkoušení kontejnerů
Kontejnery na vyhořelé palivo jsou konstruovány tak, aby vydržely i náraz
lokomotivy nebo pád dopravního letadla. Bezpečnosti kontejnerů pro přepravu a
skladování vyhořelého paliva se věnuje velká pozornost. Svědčí o tom řada
požadovaných mechanických, tepelných a vodotěsných zkoušek, které musí kontejnery
absolvovat, aniž by se porušila jejich těsnost. Jedná se hlavně o tyto zkoušky:
- volný pád z výšky 1 m na ocelový
trn o výšce 15 cm a minimální délce 29 cm,
- volný pád z výšky 10 m na betonovou
plochu,
- tepelná zkouška, při níž je
kontejner vystaven žáru kolem 800 °C po dobu 30 minut,
- vodotěsnost, která se zkouší
ponořením kontejneru 15 m pod vodní hladinu na dobu 8 hodin.
I sudy pro přepravu a ukládání nízkoaktivních
a středně aktivních odpadů se
přísně zkoušejí, i když aktivita v nich
uchovávaná je nesrovnatelně nižší oproti vyhořelému palivu.
 |
Dopravní kontejnery na vyhořelé palivo
musí odolat i skutečně drastickým zkouškám. |
|